Autorské čtení Ludvíka Vaculíka 13. března 2009 - dopoledne

V pátek 13. března proběhlo autorské čtení spisovatele Ludvíka Vaculíka . Beseda spojená s autorským čtením z právě vydané sbírky fejetonů „Dřevěná mysl.“
Více o autorovi na: www.ludvikvaculik.cz

Ludvík Vaculík v Moravském Krumlově

Dne 13. března jsme měli neobyčejnou možnost setkat se s českým spisovatelem světového formátu, Ludvíkem Vaculíkem. S respektem jsem vstupovala do dveří galerie a neměla ponětí, co mám od této přednášky vlastně čekat. Usedla jsem do první řady a po očku si prohlížela pana Vaculíka, který neohroženě seděl také v první řadě mezi rozjařenými studenty a čekal na zahájení. Upoutal mě už svým vzhledem, rozčepýřeným účesem mi připomínal Alberta Einsteina. Paní knihovnice nás nenechala dlouho čekat a zahájila přednášku výčtem knih, ocenění a zásluh pana Vaculíka. Během tohoto výčtu životních úspěchů bylo zajímavé pana spisovatele pozorovat. Neustále pomrkával očima, jako by s tou chválou nesouhlasil a zapisoval si něco na papír. "Víte, ono to bylo vlastně trochu jinak, já jsem ze začátku vůbec nechtěl být spisovatelem." Po této úvodní větě nám začal vyprávět svůj životní příběh, který byl proložen spoustou zajímavých historek, životních ponaučení a literárních mouder, která oslovila všechny v galerii, i zaryté nečtenáře a odpůrce literatury. Nejvíce mě zaujaly historky ze zahraničí, kdy pan Vaculík znovu potvrdil staré moudro: kolik řečí znáš, tolikrát jsi člověkem; v sále zazněla mimo jiné věta v hindštině a stará maďarská lidová píseň, kterou pan Vaculík oslnil nejen nás v galerii, ale i pasovou kontrolu na letišti v Maďarsku v 80. letech za tuhého komunismu.

Mluvené slovo prokládal čtením ze své nejnovější knížky Dřevěná mysl. Povídky měly spád, šmrnc a humor, který ocenila nadšeným potleskem a smíchem i současná mladá generace.

Přednáška utekla jako voda a já jsem si musela přiznat, že dnes jsem doopravdy potkala osobnost světového formátu. Pan Vaculík s pokorou a úsměvem na rtech vyprávěl o svém životě a literatuře, nechlubil se svými zaslouženými úspěchy a vykládal jen veselé historky, smutné si schoval někde hluboko v sobě. Snažil se dokázat nám, že psané slovo má ještě místo v současném uspěchaném světě a myslím, že se mu to podařilo. Zároveň všem dokázal, že naplno, s chutí a bystrou myslí se dá žít i po sedmdesátce. Pane Vaculíku, patří Vám můj velký dík.

Blanka Heikenwälderová
studentka gymnázia, Mor. Krumlov