Můj africký příběh

Ve čtvrtek podvečer a v pátek 11. října proběhy v Galerii v Knížecím domě opět dvě cestopisné besedy se spisovatelkou, cestovatelkou a bývalou dobrovolnicí Hanou Hindrákovou tentokrát pro veřejnost a střední školu a gymnázium z Moravského Krumlova s názvem Můj africký příběh.

Besedu začala videem, ale jiným, než u žáků základních škol. Zaměřila se více na to, jak vypadá práce dobrovolníka, jak se k dobrovolnictví dostala a z jakého důvodu jej přestala dělat. K dobrovolnictví se dostala na vysoké škole. Na školní nástěnce viděla plakát s organizací, která sháněla dobrovolníky na pomoc do Afriky. Po prvním návratu byla zklamaná a už se do Keni nikdy nechtěla vrátit. Nelíbilo se jí jakým způsobem tamní obyvatelé využívali pomoci od dobrovolníků. Zkusila se na to podívat z jejich stránky a pochopila, že oni za to vesměs nemohou. Už od mala se naučili, že k nim přijede pomoc od druhých, a tak se rozhodla jim nadále pomáhat. Vytvořila vlastní neziskovku s názvem Fér Keňa, ale na konec i tam po čtyřech letech působení skončila. Dle jejích slov jsou pro ně běloši chodící bankomat. A místo toho, aby si sami hledali práci, tak čekají na pomoc od druhých a to i za riziko, že ne vždy se ty peníze dostanou potřebným. Místo toho, aby se peníze dostaly těm chudým, tak spíše přijdou do kapes tamní vlády. Dobrým příkladem je Kibera. Na tom malém prostoru na 2 a půl kilometrů čtverečních se nachází kolem 700 neziskových organizací a na tom místě není žádná změna.  Proto se rozhodla, že místo toho, aby jim peníze dávala, tak je naučí poctivě vydělávat. Nakupuje od nich šperky, které poté prodává na svých besedách a vydělané peníze jim poté pošle. Je to tak mnohem lepší, než když čekají na pomoc od ostatních. I tak je ta pomoc prokletá, protože jí státy z prodeje strhávají třetinu z cla a DPH.

Nela Houdková, stud. knihovnictví